Její autor Jindřich Jašík byl v této kampani nakonec úspěšný a od lidí získal potřebnou sumu na vydání vcelku útlé publikace, která nejspíš v podobné formě a podobě na knižním trhu dlouho chyběla. Ač není kniha jinak příliš objemná, obsah jejích stránek je velmi hutný.
Autor si odpustil přemíru osobních prožitků, zato podává vnímavé svědectví o stavu duše, často psychiatry označovaném za psychózu či schizofrenii, čímž lidé prožívající tyto změněné stavy vědomí, získávají pro většinovou společnost dosti problematicky vnímané stigma či cejch. I když se vnímání tzv. duševně nemocných v našem prostředí zlepšuje, zrovna lidé označovaní za schizofreniky tuto společenskou změnu mnohdy nepociťují, ba naopak. Obskurní média o schizofrenii přináší mnohdy velmi zkreslené, polopravdivé a především senzacechtivé články či reportáže v TV s jediným cílem, zvýšit atraktivitu svého titulu či pořadu za každou cenu. Skutečnost je taková, že lidé trpící tzv. schizofrenií jsou spíše oběti jakéhosi nastavení většinové konzumní společnosti, které namísto pochopení a přijetí čelí atakům lidí, jež jsou mnohdy pouze neinformavaní, dívající se však na tzv. duševně nemocné s despektem a předsudky.
Knize Cesta ze schizofrenie se však, jako snad žádné jiné tzv. odborné publikaci, daří takříkajíc pobít více much jednou ranou, a to pouze na několika desítkách stran. Jindřich Jašík totiž píše velmi srozumitelným jazykem a má dar popsat pro mnohé nepopsatelné stavy duše a především nabízí velmi neotřelé, ale zato průzračně pochopitelné, pohledy na ně. Aniž by zjednodušoval či volil zkratky. Oproti většině psychiatrů i psychologů vychází z vlastní zkušenosti, z vlastních stavů duševní krize označované odbornou komunitou za schizofrenii, a přináší cenné svědectví v přiblížení těchto stavů běžnému „smrtelníkovi“.
Oproti tradiční psychiatrii, která jede mantru biochemické nerovnováhy mozku jako příčiny duševních nemocí, Jindřich Jašík nabízí pohled jiný, v němž sice nepopírá chemickou nerovnováhu v mozku u tzv. neuropřenašečů hlavně serotoninu a dopaminu, ale dle něj je tato nerovnováha až důsledkem změněných stavů vědomí, do kterých se můžeme dostat z mnoha rozmanitých příčin – spánkovou deprivací, dlouhodobým stresem, enormní pracovní zátěží, látkami měnící stavy vědomí atd... atd... za předpokladu zvýšené vnímavosti, fantazie i pozornosti, kterou věnujeme věcem či poznání směřujícímu za naše běžné hranice třírozměrné reality a běžného vnímání času.
Psychiatry nasazovaná farmaka, která hasí až propuknutý „požár“ v duši, avšak neřeší samotné příčiny nemoci, neodsuzuje šmahem. Připouští, že v počátečních vypjatých stavech mohou velmi pomoci. Odmítá však teze, že se bez nich většina pacientů neobejde do konce života nebo je musí brát dlouhodobě. Sám nabízí praktické psychologické postupy, které jemu fungovaly, po propuštění z psychiatrické léčebny a vysazení léků. Dodává však, že každému mohou pomáhat v dané fázi úzdravy různé postupy.
Nepředkládá své poznatky vycházející z vlastní zkušenosti (nikoliv vyčtené z odborných knih či získané na odborných seminářích) jako dogma, ale upozorňuje zcela jasně na to, že po vysazení psychofarmak se člověk musí utkat s obsahy vlastního nevědomí, ať už to jsou bludy či hlasy v hlavě především změnou postoje k nim, jinak zaměřenou pozorností a dalšími postupy. Říká současně, že jeho zvolená cesta nemusí být pro každého. Ten, kdo se pro ni rozhodne a podaří se mu zvládnout nástrahy vlastního nevědomí, které v těchto stavech dávají sobě vědět, však může projít velmi cennou katarzí a být na sebe hrdý. Nejen, že nemusí nosit všudypřítomnou jakousi vnitřní „svěrací kazajku“ z chemických léků, které sice „rušivé vlivy“ z nevědomí i reálného světa nepustí do vědomí, mnohdy však ale současně tlumí lidské emoce, prožívání i výkonnost, a mají řadu dalších nežádoucích vedlejších účinků, ne zrovna zanedbatelných.
Doporučuji, podobně jako autor číst knihu po částech, nejlépe po několika kapitolách, které si necháte uležet a popřemýšlíte o nich, než se pustíte do další četby. Kniha má velký potenciál jako průvodce nejen pro tzv. duševně nemocné schizofrenií, ale i jejich blízké, podobně jako terapeuty nebo peery (lidé s vlastní zkušeností duševní nemoci, kteří pomáhají klientům v neziskovkách typu Fokus). Dovedu si ji představit i jako skvělého pomocníka při preventivních aktivitách ve školách v rámci programů prevence duševních krizí či nemocí s důrazem na zdravý životní styl.
Vydána byla řada knih lidí popisujících svůj příběh – život s duševní nemocí, ale příběh, který by byl současně praktickým průvodcem, ke kterému se dá vracet a mít ho jako velkého pomocníka v nouzi, je v tomto směru jedinečný a věřím, že bude pro mnohé lidi procházející si podobnou duševní krizí velmi užitečný.
