Milan Princ je známá postava nejen píseckého kulturního života. Textař písní, básník, rocker a moderátor pořadu Devátá s Princem na Rock rádiu se však zároveň potýká s psychickými problémy. Trpí depresemi a úzkostnými stavy.
Nicméně jako jeden z mála nemocných dokáže o svých zdravotních problémech otevřeně hovořit. Zároveň bourá často přežívající tabu o psychiatrických pacientech a psychiatrii vůbec. V souvislosti se stěhováním písecké Psychiatrické léčebny U Honzíčka do místních kasáren a záměrem vybudovat v původní velitelské budově sociální zařízení pro seniory s psychiatrickým onemocněním jsem ho požádal, coby asi nejznámějšího Písečáka léčícího se U Honzíčka, o jeho pohled na tuto problematiku.
Kdy jsi cítil, že je něco jinak a vyhledal jsi odbornou pomoc?
Kamarádi ji vyhledali za mne a přivezli mě k Honzíčkovi. Nebyl jsem dostupný, nebral jsem telefony a neotvíral jsem dveře. A jeden kamarád to vydržel déle, a tak jsem se sebral a otevřel jsem mu, a na druhý den mě odvezli k Honzíčkovi. To bylo před sedmi lety.
Smrti má: text – Milan Princ/ hudba, zpěv – Olda Krejčoves
Čemu přisuzuješ zhoršení psychického stavu?
V tom bylo asi spousta důvodů. Tenkrát byla složitá situace kolem mé maminky. Zlomila si nohu v krčku a umírala. Byly v tom i nedobré vztahy a pak přišel totální kolaps. Nastřádá se to všechno i za léta, soukromé i pracovní věci. A jednou ta přehrada praskne a je všechno jinak.
Nevěřím: text - Milan Princ, hudba - Primátor Dittrich
Jaké byly tvé první dojmy z prostředí psychiatrické léčebny?
Já jsem to bral jako záchranou ruku, protože jsem tam v tom svém stavu cítil bezpečně, a tak to mám do dneška, že se tam cítím bezpečně. Tenkrát jsem nebyl schopen vůbec komunikovat, dojít si na poštu, nakoupit a podobně… Do dneška, když mám nějakou krizi, tak tyto rysy určité sociální fobie jsou u mne dost dominantní. V léčebně pak nevyhledávám ani skupinové terapie, pro mne jsou spíš ty individuální.
Co ti daly všechny léčebné pobyty?
Určitě přátelství s několika lidmi. Poznal jsem lidi i z jiné stránky, než jak jsem o nich dřív přemýšlel. Dokonce jsem tam navázal i vztah, ale pak jsem si uvědomil, že tyto vztahy nevydrží. Tam mají lidi k sobě strašně blízko, protože je spojují jejich problémy. Když se člověku zdravotní stav zlepší, o problémech nechce slyšet, a pak když jsou dva nemocní lidé spolu, tak to jeden na druhého přenáší. A namísto toho, aby přemýšleli pozitivně, tak sklouzávají k tomu, co je v léčebně spojovalo – tedy problémy. Je to jejich zásadní téma, a já jsem nechtěl, aby tohle bylo mé zásadní téma. I když jsem v podstatě pesimista, tak jsem spíš pozitivní pesimista, možná skeptik. Každý to ale vnímá jinak, nuance těch psychický poruch je strašně široká, a často to je nesdělitelná a nepřenosná zkušenost. Pro mne bylo třeba nejzásadnější to, že jsem se tam v noci cítil bezpečně, protože mám hodně problémy v noci. Věděl jsem, že je nablízku personál a lékař. Mám totiž úzkostné stavy spojené se strachem ze smrti, a tam mě to prostředí uklidňuje a srovná mě to. A pak venku v tom „normálním“ světě může nějakou chvíli zase existovat.
Poslední láska: text - Milan Princ, hudba: Roman Dragoun
Je dobře, že ta pestrost klientů s různými psychiatrickými poruchami je v jedné léčebně?
Nejde to jinak. Protože jak v depresích, tak třeba u schizofreniků je ta škála hodně široká. Pozitivní na tom je, že Honzíček je malá léčebna – navíc otevřeného typu, takže i ten přístup personálu je hodně individuální. Je to taková rodinná léčebna. Personál je tam stále přibližně stejný i gró pacientů je ze šedesáti procent stejných. To není psychiatrická léčebna v Bohnicích nebo v Dobřanech, kde to jsou města ve městě, a ten přístup personálu při sebevětší snaze je takový, že pro ně je pacient jen nějaké číslo. Tady se i oboustranně prohlubují vztahy mezi pacienty a personálem. Je to taková druhá rodina a hlavně máte mezi sebou důvěru, už to člověka obohatí.
Nahá noc: text - Milan Princ, hudba - Erik Petersson, Anna-Lena Haghdal
Co by mohl Honzíček přestěhováním do kasáren získat a naopak ztratit?
Ztratí tím své anděly, to znamená genius loci, které určitě měl na Americe v Píseckých horách, a to v žádném případě při sebelepším vybavení nemůže být dole. Ale nicméně to není jediná věc. Jde hlavně o personál, který bude stejný. Třeba se to nenahraditelné místo dá nahradit jiným prvkem. Třeba kavárnou, jakousi nárazníkovou zónou, kde se budou setkávat „pacienti“ s těmi „zdravými“ a budou se tam pořádat koncerty a jiné akce pro veřejnost.
Otázka je, kdo to vlastně je psychicky nemocný člověk?
Když to člověk pozoruje – různé politiky a dravé podnikatele, tak ti by měli být dávno v „blázincích“, ale na uzavřených odděleních.
V nové léčebně by podle Jaromíra Grégra, zástupce investora, měly být tělocvičny, kuchyňky s jídelnami, dílny a dokonce zahrada na střeše s posezením…
To by bylo velké plus, to je fakt. Důležité je, aby tam zůstala ta svoboda, která byla U Honzíčka, aby si mohl každý vybrat terapii, která mu sedí. Aby to pak nebylo befelem jako právě v těch Bohnicích. Myslím si ale, že to díky personálu od Honzíčka nehrozí. To nejdůležitější, co člověk má, je svoboda, což se týká i léčebného procesu. Každý chce svou svobodu, a když ji nemá, tak je něco v nepořádku. A to platí i u léčení, jestliže tam svoboda chybí, tak se vytvoří nedůvěra mezi pacientem a lékařem, nebo i mezi pacientem a okolím. Dlouhodobé pobyty v léčebně, ale člověka vyzbrojí určitou obranou. Když nastoupí špička choroby, tak si člověk víc uvědomí, jak je jiný, než ta většinová společnost. Tito lidé bývají často více senzitivní. Čím častěji člověk navštíví léčebnu, tak vidí ten rozdíl mezi lidmi tam a „venku“ a najednou zjistíš, že na tom nejsi tak nehůř. Zjistíš, že některé věci nejsou takzvaně zdraví lidé schopni vnímat a dohlédnout. Například, jak jsou některé věci ve společnosti špatně nastavené.
Možná takzvaně zdraví lidé přes své každodenní starosti a často existenční problémy se ani nemohou těmto věcem věnovat a zabývat se jimi…
Někdy nabývám takového přesvědčení, že je to dáno tím, jak je ta společnost nastavená. Myslím si, že to nastavení je záměrné, aby se ti lidé dali lépe ovládat. Je to jedno, jestli je to zprava nebo zleva, manipulace přichází ze všech stran. Lidé jsou čím dál tím víc zpracováváni, očekávají se od nich nesmyslné výkony, aby neměli čas přemýšlet nad podstatnými věcmi.
Co jsi říkal rozpoutané diskuzi o novém sociálním zařízení pro seniory s psychiatrickým onemocněním – Alzheimerovou nemocí apod., které by mohlo sousedit s novou léčebnou v kasárnách?
Myslím si, že ta celá „kauza“ byla uměle vyprovokovaná a nafouknutá tím vzájemným nepochopením. Tím, že lidé o tom nic nevědí. Dopadlo to tak, jakoby to zařízení mělo být hrozbou pro celé sídliště Portyč. Nebezpečí podle mého ale hrozí od nepřizpůsobivých občanů, ale ne od psychicky nemocných lidí, kteří se léčí U Honzíčka nebo starých lidí s Alzheimerem. To jsou spíš oběti systému. U Honzíčka se objevují hlavně úzkostní lidé, pacienti s depresemi nebo sociálními fobiemi, ale žádní úchylové nebo psychopati.
A co říkáš tomu, že i zastupitelé těžko rozlišují mezi jakoby neškodnými psychiatrickými pacienty a těmi, kteří jsou společnosti nebezpeční?
Protože zastupitelé dělají politiku, a jsou zvyklí, že jejich práce je nějaký lobbing, jak dát někomu nějakou zakázku a mít z toho provizi. A najednou se řeší nějaký normální lidský problém, který navíc řeší veřejný zájem a prospěch. A na to politici nejsou zařízený. Proto bych zrušil všechny politické strany, každý politik by měl nést za sebe zodpovědnost a neschovávat se za stranu. A pak by se určitě chovali jinak. I v politikově zájmu by bylo, že než něco řekne, tak by si sehnal dostatek informací k problému.
Pak když člověk slyší to strašení od svého zastupitele de facto do jisté míry autority, tak je pak snadno zděšen …
Navíc psychických onemocnění a lidí, který jimi trpí, samozřejmě přibývá, protože ne každý se s tou zátěží dneška dokáže srovnat. Nevím, jaká je situace v okolních zemích…jak jsme na tom s užíváním léků…?
…uvádí se, že asi půl milionu lidí v České republice bere antidepresiva…
A to si vezmi, že většina těch lidí chodí normálně stále do práce, nemáme půl milionu invalidních důchodců s depresemi. Spousta z nich navíc jen bere léky a de facto se neléčí, nemají to podpořené psychoterapií. Jen zobou neuroly a podobné věci, než by šli raději za psychiatrem. A těchto jakoby neléčených lidí s psychickými problémy je podle mého většina. Pro spoustu lidí je to stále stigma jít za psychiatrem, a proto ta společnost vypadá, jak vypadá. Každý dvacátý, to jsou právě ti manažeři, politici atd… tak to přesně vychází… Ti, co zajdou za psychiatrem jsou pak spíše oběti společenského systému.
Bavíme se o obrušování hran mezi takzvanou normální společností a psychiatrickými pacienty. Kdo by podle tebe mohl toto téma více odtabuizovávat?
To je asi problém obou stran. Jednak těch pacientů, kteří se bojí to přiznat, že jsou psychiatricky léčení a pak je tu obava druhé strany, těch takzvaně zdravých lidí, z pacientů o kterých zase nic neví… Když tě kamarád řekne, že měl hroznou chřipku, tak k němu tu empatii máme, ale málokdo ti řekne, že byl půl roku v „blázinci“. Je to stále tabu. Přitom je to nemoc jako jakákoliv jiná. To si s sebou neseme nejen z komunismu, ale už z Rakouska –Uherska, kdy se začaly psychiatrické choroby nějak pojmenovávat a léčit.
Dnes jsme ale přece díky novým lékům a přístupu personálu k pacientům jinde…nebo se pletu?
Jsem toho názoru, že ty léky jsou sice nutné, ale to rozhodující máme my v hlavě. To nejdůležitější je najít si svého psychoterapeuta. Každý člověk by měl mít někoho, komu se může vypovídat a nemusí to být jenom profesionální terapeut, ale i kněz nebo kamarád. Dneska je společnost příliš atomizovaná a nedůvěřivá. Dost se stýkám s mladými lidmi skrze muziku a zjišťuju, že ti velmi mladí kolikrát nemají ani jednoho člověka s kým by mohly tyto problémy sdílet. Často ani ti kamarádi, kteří jsou nablízku, nic takového nechtějí slyšet a neví, jak na to mají reagovat.
Marie: text - Milan Princ, hudba a zpěv - Roman Dragoun
Když s psychickými potížemi nemá člověk ani tu minimální osobní zkušenost není tak těžké se divit tomu, že lidé neví, co s tím ... když ani společnost není nastavená tak, aby šla příkladem či vzorem v empatickém myšlení.
Je to nastavené tak, že když je někdo empatický, tak je hned podezřelý. Má být distanc, lidé se mají chovat slušně, mají mít odstup od svých manažerů a šéfů, mají poslouchat a být rádi, že mají aspoň nějakou práci za osm tisíc čistého. A ve škole … k čemu jsou děti vedené? Jen k tomu, aby měly ostré lokty a dokázaly se samy o sebe postarat. Stále se jen poměřujeme, je třeba podat výkon a růst…
… růst růstu tomu moc chytře říkají, že? Což nejde donekonečna, ale to zaklínadlo je všudypřítomné… a proč neposloucháme svou intuici, svou duši…?
Každý ji máme jinou s jiným žebříčkem hodnot. Někdo hromadí peníze, moc a bohatství. Jiný staví na duchovních věcech. Vždycky opakuji to, co nám říkal Karel Kryl, že „poslední košile nemá kapsy“. Ale to si lidé neuvědomují. Co s tím majetkem bude, co tím získají…? Jde jim jen o moc, ale neví, co s tou mocí mají udělat. Ani neví, co je to moc. Je moc a nemoc, je to velmi podobné.
MILAN PRINC na BANDZONE.CZ
V pátek 29. 5. 2015 proběhne slavnostní otevření nově zrekonstruované budovy ve Vladislavově ulici č. 490 v Písku, kam se bude stěhovat Psychiatrická léčebna u Honzíčka. Na toto otevření jsou pozváni zástupci Ministerstva zdravotnictví, Krajského úřadu Jihočeského kraje, zástupci města Písek, zástupci zdravotních pojišťoven, zástupci nemocnic, zástupci psychiatrických léčeben a psychiatrických nemocnic napříč republikou, zástupci NÚDZ, zástupci psychiatrických ambulancí a další významní hosté. V rámci tohoto otevření bude prezentován projekt Implementace systému ucelené rehabilitace Psychiatrické léčebny U Honzíčka. (zdroj: www.uhonzicka.cz)
VÍCE NA U HONZÍČKA.
