Hokejky jsou naše zbraně!

Tak nám to mistrovství světa novodobých gladiátorů v ledových arénách za asistence Jiránkových maskotů Boba a Bobka skončilo. Kanada zaslouženě slaví, Češi smutní, život jde dál. 

Nechci rozebírat hokejový um našich, Amíků či Švédů a hrát si na znalce dá se říci národního sportu číslo 1, kterému se zpravidla vcelku vždy jaksi dařilo, a patřili jsme obvykle do první pětky áčkových týmů. To přenechám sporťákům. Mně na těch více než 14 dnech fascinuje vždy něco trochu jiného. A sice to, jak si do našich kluků – obruslených gladiátorů v O2 a jiných arénách projektujeme své sny o naší jednotě, národě, hrdosti a vlastenectví. Je to velmi zajímavý sociologický jev, kterému propadá mladý, starý, hloupý, chytrý, dívka, stařena, dělník či profesor. Všichni očima tlačí puk do soupeřovy brány, národní dresy na tělech fanoušků jsou povinnou výbavou a namalované tváře fanynek červenomodrobílými vlaječkami nezbytností. Sparťan dokáže mluvit a sedět u jednoho stolu se Slávistou, ti, co se neznali, se při gólech nároďáku dojatě objímají, slzí a nejčastěji řvou nadšením. Hospody si připisují tučné tržby a hovory všech se točí kolem jediného – hokeje. Vše ostatní jde stranou.

OK. Sám si taky rád zafandím. Hraje-li se pohledný hokej a padají góly do soupeřovy branky, tak se jistému pocitu sounáležitosti a hrdosti na to, že jsem členem české fanouškovské komunity, rovněž neubráním. To je fakt! Na druhou stranu, dokázali jsme vždy táhnout za jeden provaz, postavit se jeden za druhého, když skutečně o něco šlo a jde? Za druhé války, za bolševismu, ale i za nynějšího korporátního kapitalismu šmrncnutého počínajícím oligarchismem? Uměli jsme se vždy postavit za Žida, disidenta, živnostníka…? Ano, umíme se chytnout za ramena, pozvednout půlitry a hopsat do rytmu na Staromáku: „Kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop!“  To při hře zvané lední hokej umíme a všichni tomu bezvadně rozumíme. Dokážeme naše kluky vyzvednout do nebes (na FB se objevil dokonce parodický obrázek Jaromíra Jágra coby žehnajícího Krista s číslem 68 na prsou) nebo je při neúspěchu vcelku hravě zatratit. Ale furt je to hra! Krásná, akční a zajímavá, ale furt „jenom“ hra! Podívaná, kterou vnímáme smrtelně vážně, bereme si na zápasy dovolené a zamlouváme si stoly v oblíbených podnicích.

Skutečná hra s našimi osudy se ovšem hraje jinde a s jinými pravidly, o kterých většina z nás nemá ani šajn a když se rozjede naplno, nestačíme valit oči a ptát se, co se to sakra děje…? Politické a byznysové „elity“ samosebou však nikdy neměli a nebudou mít zájem, aby se do jejich her vidělo. Většina z nás jsou a budou vždy pouhými pěšáky na šachovnici jiných „borců“. Zpravidla ani nevíme, kdy se táhne a kdy jsme ohroženi, nebo kdy hrozí našemu králi mat. O to víc je situace pikantnější, když král lid nestmeluje, ale naopak rozděluje a dost možná pro polovinu národa je spíše jen trpěnou figurou než autoritou.

Těmto hrám zpravidla moc nerozumíme, ani často nevíme, že se hraje, neb si žijeme své (ne)spokojené životy věčných kverulantů, kterým jednou do roka (když se hochům z nároďáku daří) vlije hokej do žil tu pravou dávku vlasteneckého adrenalinu. Naštěstí zatím nemusíme svou vlast a většina zúčastněných zemí bránit zbraněmi. Postačí hokejky. Hokejky jsou naše zbraně! A když se zrovna nedaří? Nu co, v nálevnách jsme udělali, co jsme mohli, no ne. Vyjde to příště. Buďme rádi za sport, za hokej, fotbal, rugby a další … lepší ventil pro vybití fyzické agrese a soutěživosti jsme zatím neobjevili, co si budeme povídat.  

Stále si ale říkáme, že zatím o nic moc nejde … nějaká práce je, střechu máme nad hlavou, na pivko zajdeme, o co go? Pozvedáme půlitry a očima tlačíme puky do soupeřovy brány. To, že se plíživě utahují šrouby pro drobné živnostníky, že se srocují zástupy radikálních islamistů, že Rusko je čím dál nevyzpytatelnější, že si pár mocných za chvíli koupí dost možná každého z nás… to, nás nepálí ani trochu.  Je nám to přece táááák vzdálené. Ti, o nichž ani nevíme, že jsou něco více než naši soupeři, však nám dávají jednu šibenici za druhou a my na to civíme jako vrány. Zpravidla, až když je pozdě.  

"A tak v naší zemi stejně dobře je mi
že ve zlatý kleci sedí divnej pták
pikle se tu kují a plevel všude bují
ale chleba i her dost, přežijem i tak
nažehlená zástava třepe se a mává
řveme ruce nad hlavou
fuj a nebo sláva
nebo třeba gól!" (ZNC: Čech Orba)